Winter break, část třetí

Ackoliv od posledniho prispevku na blogu ubehl bezmala uhersky rok, zkusim navazat kde jsem skoncil, a sice na Maui. Posledni noc tam jsme zaparkovali auto pred Walmartem a spali na letisti, rozlozeni na lavickach a po zemi v priletove hale. Tezko byste hledali lepsi priklad cestovani s nizkym rozpoctem. Za zminku take stoji nekolik hodin paniky kvuli ztracenemu pasu. Na slzy nedoslo, misto toho jsme volali na aerolinky, obchazeli nocni strazne a uklizece na letisti a prosili o pomoc, cekali do peti do rana, volali na dalsi aerolinky, zadonili u nich, az se dotycny konecne smiril s predstavou prodlouzeneho pobytu na ostrove. Pas se nasel, byl totiz v tasce.

Podle planu jsme se pote presunuli na nejmladsi a nejvetsi z ostrovu, na Big Island neboli Hawai'i. Hned po priletu jsme prokazali vyjimecnou neschopnost cist meritko mapy, a co se jevilo jako dvacet minut pesky, bylo ve skutecnosti pul hodiny autem. Nastesti jsme se stopovanim meli stesti, a jedna mistni mamina s dodavkou nas dovezla pro zasoby a do kempu. Tedy, nas kemp neznamenal nic jineho nez ze si majitel mistniho hotelu nauctoval $1o za osobu a nechal lidi spat na zahrade. Ale stalo to za to, a udalosti dalsich dvou dnu a noci zahrnuji koupani, snorchlovani, rum, nocni koupani a ucast na pivni party s domorodci na parkovisti u plaze. Pote, co oslavu pracovniho dne rozehnala policie, jsme se s novymi prateli presunuli do baru, kde jsme od jednoho z nich malem dostali na budku. Holt jsme si vybrali spatnou skupinku. Srdce mi zacalo zase busit pravidelne az kdyz jsme se dostali zpatky do hotelu a poslechli si, ze takhle chodit mezi mistni bychom priste nemeli.

Dalsi den jsme se opet chytli puvodniho cestovatelskeho rezimu, a sice pujcit si auto a popojizdet. Videli jsme aktivni sopku, ale jen z dalky, protoze puvodni cestu nedavno znicila exploze. Videli jsme tekouci lavu, ale jen z dalky, protoze zblizka by se zem pod nami mohla zritit do more. Stabilita ostrova tak zajimave ladila s labilitou mistnich. Zbytek cesty uz mam trochu slity dohromady, takze jen prehled: replika vesnice krale Kamehameha, vystup na dalsi horu, pozorovani hvezd na jedne z nejjasnejsich obloh na svete, a misto, kde kapitan Cook poprve pristal na Hawai'i a kde ho pozdeji domorodci umlatili.

Posledni noc jsme opet stravili na letisti, tentokrat bez zbytecnych dramat. Pak uz jen let do Honolulu, naposledy vykoupat, a zpatky na pevninu.

Puvodne jsme planovali si v San Franciscu pujcit auto a projet se po Californii pred odletem zpatky do New York City. Jelikoz ale poplatek za vraceni auta jinde, nez jsme si ho pujcili, vysel draz nez samotny pronajem, zustali jsme na tech nekolik dni v San Franciscu. Coz mi rozhodne nevadilo, protoze tohle mesto je zatim muj favorit v USA, a bylo by mozna i me nejoblibenejsi mesto na svete, kdyby se mi momentalne nestyskalo po Praze. Na SF je nejzajimavejsi jeho rozmanitost. Deset minut chuze staci, aby se clovek dostal z centra mesta do cinske ctvrti, kde by jeden skoro neuhodl ze je porad v Americe. Podobnych ctvrti je tam spousta a kazda je unikatni, a jen prochazet se bych vydrzel mesic v kuse. V hostelu jsme se sesli s partou super lidi, kazde rano jsem si skocil pro kafe a koblihu, vsechno na San Franciscu proste vyzarovalo pohodu. Clovek se tem hipikum ani nemuze divit. A jako vanocni darek jsem si zasel do nobl restaurace na kraba. Jestli tam budu nekdy bydlet chci jist kraba jednou do tydne. Bohuzel jsme se ale zdrzeli jen par dni, a pak uz nasednout na bus, projet deset hodin pustinou a odletet z Los Angeles zpatky.

V New Yorku jsme si poprve za tri tydny uvedomili, ze je prosinec. Teplotni skok z prijemnych kalifornskych 20° na -10°C behem par hodin se rozdychava spatne. Fakt, ze jsme nemeli zimni bundy se ukazal jako mnohem vetsi problem nez kdyz jsme planovali. Nakonec jsme si ale i bez omrzlin zvykli, a dalsich nekolik dni jsme stravili brouzdanim po zimnim New Yorku. Ten vypadal presne tak, jak ho zname z filmu- spinava snehova brecka, kourici kanaly a zima co hnusne leze za nehty. Vanoce jsme oslavili v male italske restauraci a co nevidet jsme naskocili na autobus zpatky do skoly. Tim skoncila ma zatim nejdelsi dovolena.

Winter break, část druhá

Po delší odmlce se vracím s dalším ublognutím, abych si zbytek Winter breaku nemusel dál pamatovat a udělal si místo na zážitky z jarních prázdnin. A jelikoz jsem v praci (cti: za pocitacem v knihovne) a kopirovat ceske znaky z textu na internetu me prestalo bavit po prvni vete, bude to dnes bez diakritiky. Ted jiz ale zpet ke druhe casti zimniho vyletu.

Po meste hrichu, Las Vegas, jsme vyrazili na zapad. S prestupem v San Franciscu, kam se jeste s vypravenim dostanu. Nyni jsme ale mirili dal nez jen na zapadni pobrezi. Presneji o tri casova zapadne, skoro na pul cesty smer Japonsko. Z diry v zemske kure uprostred Pacifiku kdysi zacala vytekat lava a dneska se tam tomu rika Hawaii. Uz pri pohledu z pristavajiciho letadla nam bylo jasne ze tenhle vylet bude stat za to. Mozna proto, ze jsem do te doby videl tropicky ostov jen v televizi.

Prvni zastavka byla v hlavnim meste, Honolulu. Prvni vec co na Hawaii prasti do oka, je dramaticky propad prumerne hmotnosti na osobu. Holt, pevnina je daleko a Burger Kingy take. Honolulu bylo preplnene turisty, takze jsme pobyt omezili jen na navstevu nejznamejsi plaze, Waikiki. Na celkem uzkem pruhu pisku se tam tisni vsichni morechtivi navstevnici a projit k mori je leckdy problem. Zkusili jsme si boogie-boarding a vydali se hledat kde slozit hlavu na noc. Pruzkumna skupina se vratila po objevu perfektniho parku kousek od centra, kde normalne kempuji rodiny s mensim rozpoctem na dovolenou. Udajne. Pruzkumna skupina si nevsimla ukradenych nakupnich voziku, ve kterych si clenove jedne velke mistni "rodiny" vozi poklady z odpadkovych kosu. Nasi novy spolubydlici zacali lacne pokukovat po nasich pouzdrech na fotaky, a tak jsme po chvili usoudili ze nejlevnejsi hotel bude asi lepsi. Kdybych ale mel byt bezdomovcem kdekoliv na svete, taky bych si vybral Hawaii.

Pristi destinaci byl dalsi z ostrovu, Maui. Ostrov, ktery si budu pamatovat jako "windsurfarsky raj, kde jsem nesurfoval". Nezadarilo se. Misto toho jsme si pujcili auto a behem tydne objeli cely ostrov. Coz stalo za to, Maui je plne kontrastu a z tropickeho pralesa za dve hodiny prejedete do vyprahle pustiny. Ve Walmartu jsme koupili perfektniho, byt trochu neobvykleho pruvodce. Neobvykleho proto, ze cast popisovanych stezek a veci k videni se nachazela za zakazem vstupu, popr. za dirou v plote. Diky tomuto pruvodci jsme videli nadherne vodopady, vykoupali se v pralesnim jezirku, videli panacky nacmarane na skale a nasli ty nejlepsi mista kde slozit na noc hlavu. Jen jednou jsme se nevyspali nic moc, a sice pod vrcholem sopky ve 2134 metrech nad morem. To bylo ale spis mrazem a faktem, ze krome spacaku do +15°C jsme meli jen slamene plazove rohozky. Kdo by to ale cekal v tropech, ze? Po tomhle zazitku jsme si ale opet sjeli dolu do umorneho vedra a znovu nam bylo hej.

Ve treti casti zimniho vypraveni dokoncime pobyt na Hawaii, vratime se do slunne Californie a posleze i do New Yorku, kde nase loupajici se nosy okusili krute mrazy velkomesta.

Winter break, část první

Co si budeme povídat, málokdo asi jede studovat do zahraničí jen kvůli škole. Já měl rozhodně víc důvodů a cílů, a jeden z nich byl rozhodně trochu vidět svět. A jelikož víkendy během školy jsou díky práci, parties a úkolům víceméně zabité, šetřili jsme nadšení, energii, a hlavně dolary na první a největší prázdniny, na winter break. Ten začíná ke konci listopadu a končí po Novém roce, a dává tak studentům 6 týdnů na to zapomenout hrůzy a křivdy školní docházky.

Naplánovat takovou akci netrvalo zdaleka tak dlouho jako se vůbec k plánování sejít. A i potom si každý přinesl svojí hromádku nápadů, pohádal se s ostatníma a šlo se domů s tím, že vznikla jakási verze toho co budeme dělat. Na příští schůzi vznikla zase jiná verze, totálně odlišná od předchozí. A tak to bylo asi třikrát, než odpadlo dost lidí a zbyli jsme tři. S tím, že naše cesty se průběžně křížily s ostatními a celkově to prostě fungovalo.

Ještě před cestou jsme tu oslavili díkuvzdání, což je pro nás nic moc neznamenající svátek, a vlastně jde o to se sejít s rodinou a jíst. Tak jsme to pojali prostě jako oběd v kruhu přátel, což je to nejbližší k rodině co tu máme. A já se chopil vařečky a poprvé v životě vařil pro 9 lidí. Osvědčený recept z domova fungoval, mě to chutnalo a ostatním buď taky, nebo to dobře předstírali. Těžko říct kde je pravda, ale oboje mi vyhovuje.

Den po díkuvzdání jsme vyrazili na letiště, a po přestupu v Minneapolis jsme přistáli ve městě hříchu, v Las Vegas. Bydlení je díky obrovské konkurenci překvapivě levné, akorát se člověk nesmí těšit na takové to filmové "Las Vegas bydlení". Město moc nejde popsat, to se musí vidět. Luxusní stavby všude okolo, hromada blikajících světel a lidí co chtějí vaše peníze. A popravdě, daří se jim to. Do Vegas se prostě jezdí si prohlédnout The Strip (to je ulice se všemi těmi kasíny), ale hlavně utrácet, ať už je to za $1 piva a panáky, nebo za výlet vrtulníkem do Grand Canyonu. Můžete hádat do čeho jsme investovali my.

První dny ve městě tak byly hlavně o procházkách, focení a drincích. Francouz zjistil, že rychleji než Čech pivo neexne, tak si pak skočil do jezírka před Mirage. (<- fajn, tohle nedává moc smysl) Dalším fajn zážitkem byla věž Stratosphere. Kromě pěkného výhledu jsou nahoře tři adrenalinové atrakce, kdy jedna vás i se sedačkou vystřelí 50 metrů do vzduchu rychlostí 70km/h. Druhá je vláček, který se rozjede téměř střemhlav dolů přes okraj věže a prudce zabrzdí a nechá vás chvíli zírat na čtvrt kilometru vzdálenou zemi. Další věc co se bohudík nezažije každý den.

Hazard je jedním z důvodů, proč tohle město stojí a podle toho to vypadá. Automaty jsou všude jakmile člověk vyleze z letadla, a hned po vstupu do kasína se ocitnete mezi desítkami stolů na blackjack nebo poker... A tak jsme si i my zkusili co na tom ti gambleři vlastně vidí. Kromě pár dolarů nacpaných do slotů jsme s hraním čekali až na poslední den, a poté zkušeně vyrazili zruinovat kasíno, ve filmovém stylu. Po třech hodinách jsme si ve třech odnesli dohromady částku téměř převyšující 50 dolarů. A také zážitek na celý život, protože hraní ve Vegas je jedna z věcí, které by nezodpovědný vysokoškolák měl zkusit. I přes nijak extra oslnivý výsledek.

Podzim na UC

Ok, rozhodl jsem se že blog si zaslouží trochu osvěžit, už proto že poslední věc je z října, a teď je půlka ledna. Ne že by se tu všechno přestalo dít, jen nějak nebyl čas nebo inspirace psát, teď už těžko říct. Každopádně je čas shrnout podzimní trimestr tady na Union College ve Schenectady, New York.

A protože vzdělání má přece přednost (ahoj mami...), začnu u toho. Jak už jsem nejspíš říkal, celkový přístup ke škole je tu dost rozdílný. Člověk ve škole stráví průměrně dvě hodiny denně, bohužel oproti Čechám to tam nekončí. Na každou hodinu ve škole připadnou tak dvě hodinky domácí přípravy. Ta může spočívat v drcení se slovíček, poslechu španělské konverzace, čtení věděckých článků na dané téma, programování atd. Nevím jak na ostatních oborech a na ostatních školách, ale já na to zvyklý vážně nebyl. A i když jsou tu jen tři předměty na trimestr, práce je dost. Nikdy se nedá říct že do školy je všechno hotovo.

Spektrum předmětů na výběr je sice super široké pro humanitní typy, ale programátoři a počítačaři obecně to mají trochu těžší. Já bych si tu rád vyzkoušel co nejvíc různých specializací, než se rozhodnu co dělat až vyrostu, a proto nabírám předměty podle toho jak zajímavě znějí. S tímhle přístupem jsem si minulý term vzal Datové komunikace a Umělou inteligenci... Obzvlášť z UI mám radost, je to hodně zajímavý obor a snad o něj ještě někdy zakopnu. A ještě jsem měl španělštinu, a i když ta nezní tak vznešeně, je prostě super.

Co se týče mimoškolních aktivit, nic moc se od začátku školy nezměnil. Pořád je tu hromada věcí co dělat, k party životu jen podotknu, že přibyla spousta narozeninových oslav a játra pořád trpí. A nedá se říct že z nudy, spíš ze zvědavosti jsem se začal učit na kytaru. Což v době Youtube lekcí snad nebude takový problém. Jen jsem se chtěl pochlubit.

Jedna další věc je počasí. Sníh tu sice skoro není, problém je teplota. Čekalo se že bude zima, ale tady přestává sranda. Zima to může být dost intenzivní, a když teploměr ukazuje -12 °Celsia a fouká vítr, udávaná pocitová teplota (což je pro mě nový hip výraz) je někde kolem -23 °C. Na něco takového nejsem z Prahy zvyklý. Prsty, uši a vlastně i úsměvy okamžitě mrznou a zvuk popotahujících nosů se line krajinou. Druhý den je krásně, skoro jaro, a člověk vyrazí ven v osmi vrstvách které pak vesele a zpoceně odhazuje. A takhle se tu to počasí občas protočí a drží naše imunitní systémy oslabené mimo možnosti Bifidu Esencis.

A protože mi z toho vyprávění začala být zima, další věc co můžete na blogu čekat bude vyprávění o našem cestování o zimních prázdninách.