Winter break, část první

Co si budeme povídat, málokdo asi jede studovat do zahraničí jen kvůli škole. Já měl rozhodně víc důvodů a cílů, a jeden z nich byl rozhodně trochu vidět svět. A jelikož víkendy během školy jsou díky práci, parties a úkolům víceméně zabité, šetřili jsme nadšení, energii, a hlavně dolary na první a největší prázdniny, na winter break. Ten začíná ke konci listopadu a končí po Novém roce, a dává tak studentům 6 týdnů na to zapomenout hrůzy a křivdy školní docházky.

Naplánovat takovou akci netrvalo zdaleka tak dlouho jako se vůbec k plánování sejít. A i potom si každý přinesl svojí hromádku nápadů, pohádal se s ostatníma a šlo se domů s tím, že vznikla jakási verze toho co budeme dělat. Na příští schůzi vznikla zase jiná verze, totálně odlišná od předchozí. A tak to bylo asi třikrát, než odpadlo dost lidí a zbyli jsme tři. S tím, že naše cesty se průběžně křížily s ostatními a celkově to prostě fungovalo.

Ještě před cestou jsme tu oslavili díkuvzdání, což je pro nás nic moc neznamenající svátek, a vlastně jde o to se sejít s rodinou a jíst. Tak jsme to pojali prostě jako oběd v kruhu přátel, což je to nejbližší k rodině co tu máme. A já se chopil vařečky a poprvé v životě vařil pro 9 lidí. Osvědčený recept z domova fungoval, mě to chutnalo a ostatním buď taky, nebo to dobře předstírali. Těžko říct kde je pravda, ale oboje mi vyhovuje.

Den po díkuvzdání jsme vyrazili na letiště, a po přestupu v Minneapolis jsme přistáli ve městě hříchu, v Las Vegas. Bydlení je díky obrovské konkurenci překvapivě levné, akorát se člověk nesmí těšit na takové to filmové "Las Vegas bydlení". Město moc nejde popsat, to se musí vidět. Luxusní stavby všude okolo, hromada blikajících světel a lidí co chtějí vaše peníze. A popravdě, daří se jim to. Do Vegas se prostě jezdí si prohlédnout The Strip (to je ulice se všemi těmi kasíny), ale hlavně utrácet, ať už je to za $1 piva a panáky, nebo za výlet vrtulníkem do Grand Canyonu. Můžete hádat do čeho jsme investovali my.

První dny ve městě tak byly hlavně o procházkách, focení a drincích. Francouz zjistil, že rychleji než Čech pivo neexne, tak si pak skočil do jezírka před Mirage. (<- fajn, tohle nedává moc smysl) Dalším fajn zážitkem byla věž Stratosphere. Kromě pěkného výhledu jsou nahoře tři adrenalinové atrakce, kdy jedna vás i se sedačkou vystřelí 50 metrů do vzduchu rychlostí 70km/h. Druhá je vláček, který se rozjede téměř střemhlav dolů přes okraj věže a prudce zabrzdí a nechá vás chvíli zírat na čtvrt kilometru vzdálenou zemi. Další věc co se bohudík nezažije každý den.

Hazard je jedním z důvodů, proč tohle město stojí a podle toho to vypadá. Automaty jsou všude jakmile člověk vyleze z letadla, a hned po vstupu do kasína se ocitnete mezi desítkami stolů na blackjack nebo poker... A tak jsme si i my zkusili co na tom ti gambleři vlastně vidí. Kromě pár dolarů nacpaných do slotů jsme s hraním čekali až na poslední den, a poté zkušeně vyrazili zruinovat kasíno, ve filmovém stylu. Po třech hodinách jsme si ve třech odnesli dohromady částku téměř převyšující 50 dolarů. A také zážitek na celý život, protože hraní ve Vegas je jedna z věcí, které by nezodpovědný vysokoškolák měl zkusit. I přes nijak extra oslnivý výsledek.

Podzim na UC

Ok, rozhodl jsem se že blog si zaslouží trochu osvěžit, už proto že poslední věc je z října, a teď je půlka ledna. Ne že by se tu všechno přestalo dít, jen nějak nebyl čas nebo inspirace psát, teď už těžko říct. Každopádně je čas shrnout podzimní trimestr tady na Union College ve Schenectady, New York.

A protože vzdělání má přece přednost (ahoj mami...), začnu u toho. Jak už jsem nejspíš říkal, celkový přístup ke škole je tu dost rozdílný. Člověk ve škole stráví průměrně dvě hodiny denně, bohužel oproti Čechám to tam nekončí. Na každou hodinu ve škole připadnou tak dvě hodinky domácí přípravy. Ta může spočívat v drcení se slovíček, poslechu španělské konverzace, čtení věděckých článků na dané téma, programování atd. Nevím jak na ostatních oborech a na ostatních školách, ale já na to zvyklý vážně nebyl. A i když jsou tu jen tři předměty na trimestr, práce je dost. Nikdy se nedá říct že do školy je všechno hotovo.

Spektrum předmětů na výběr je sice super široké pro humanitní typy, ale programátoři a počítačaři obecně to mají trochu těžší. Já bych si tu rád vyzkoušel co nejvíc různých specializací, než se rozhodnu co dělat až vyrostu, a proto nabírám předměty podle toho jak zajímavě znějí. S tímhle přístupem jsem si minulý term vzal Datové komunikace a Umělou inteligenci... Obzvlášť z UI mám radost, je to hodně zajímavý obor a snad o něj ještě někdy zakopnu. A ještě jsem měl španělštinu, a i když ta nezní tak vznešeně, je prostě super.

Co se týče mimoškolních aktivit, nic moc se od začátku školy nezměnil. Pořád je tu hromada věcí co dělat, k party životu jen podotknu, že přibyla spousta narozeninových oslav a játra pořád trpí. A nedá se říct že z nudy, spíš ze zvědavosti jsem se začal učit na kytaru. Což v době Youtube lekcí snad nebude takový problém. Jen jsem se chtěl pochlubit.

Jedna další věc je počasí. Sníh tu sice skoro není, problém je teplota. Čekalo se že bude zima, ale tady přestává sranda. Zima to může být dost intenzivní, a když teploměr ukazuje -12 °Celsia a fouká vítr, udávaná pocitová teplota (což je pro mě nový hip výraz) je někde kolem -23 °C. Na něco takového nejsem z Prahy zvyklý. Prsty, uši a vlastně i úsměvy okamžitě mrznou a zvuk popotahujících nosů se line krajinou. Druhý den je krásně, skoro jaro, a člověk vyrazí ven v osmi vrstvách které pak vesele a zpoceně odhazuje. A takhle se tu to počasí občas protočí a drží naše imunitní systémy oslabené mimo možnosti Bifidu Esencis.

A protože mi z toho vyprávění začala být zima, další věc co můžete na blogu čekat bude vyprávění o našem cestování o zimních prázdninách.