Pěti-nedělí

Zatímco první týden jsem se vyrovnával s kulturním šokem, už čtyři zápasím se školou. Vzdělávací proces je tu dost o něčem jiném než doma. Ačkoliv ve třídě trávíme 2 hodiny denně, dostáváme tolik práce na doma že kdybych to chtěl všechno stihnout, musel bych se učit a něco číst pořád. Ne, dík... Jede se tu rychle a co doma trvá celý semestr, to už jsme tady touhle dobou nejspíš stihli probrat.

Na učení moc času nezbývá, protože se tu pořád něco děje. Dvakrát týdně se chodí na bowling, kampus má vlastní kinosál, denně probíhá několik setkání všech možných klubů. Občas tu vystoupí kouzelník nebo komik, včera jsme se hodinu bavili pohledem na zhypnotizované studenty skákající po jevišti. Jindy se jen pouští film v Minervách. Třeba nedávno jsme koukali na Knocked Up, což využila slečna z poradenského centra a pověděla nám o antikoncepci a jak nandat kondom na banán v osmi krocích. Málem jsem se zadusil pizzou. Jo, možností jak trávit čas je tu vážně spousta.

A velkou roli hraje samozřejmě jídlo. Oběd s diskuzí o zdravotnictví tady, barbecue bez keců támhle. Myslel jsem že takových akcí v průběhu roku ubude, ale zatím to tak nevypadá. Občas je jídlo prostě náhodně na chodbě před třídou a jednou nám profesorka španělštiny přinesla koš koblih a jablečný mošt, abychom se prý probrali na písemku. To člověk v Čechách nezažije.

Aby toho nebylo málo, našel jsem si práci v knihovně. Teda práci, většinu času je tam nuda. Nejzajímavější část směny jsou dotazy typu "Kde je tiskárna?", tak se na učení dostanu aspoň tam. Deset hodin nic nedělání týdně za nadprůměrný plat? Proč ne. Navíc, konečně to mám do práce pět minut a ne jako v Praze.

(tekutý) chléb a hry

...a to chtěl začít psát o škole...

Jenže padla otázka na americké pivo. Tady jsem byl příjemně překvapen, protože to není tak zlé jak jsem čekal. Za něco přes dolar se tu dá pořídit relativně dobrý pivko. Trojka Plzeň stojí kolem $8, zato třeba Guiness je tu skoro o půlku levnější než doma. Co místnímu pivu kazí pověst je to, co se pije na fraternity parties. Čepujou ho zadarmo, v krámu nestojí o moc víc, a kvalita vypadá podle toho. Na ranní bolehlav stačí tak 4 kelímky téhle hrůzy.

Celkově parties jsou tu zajímavý. Kampus je dost uzavřená komunita, ono taky proč ne, když ve Schenectady je mrtvo. Takže místo popíjení s domorodci v jednom z barů v okolí zůstáváme tady. Popíjení na koleji vypadá asi všude ve světě stejně a některé pokoje už začínají zavánět pivem vpitým do koberce. Party ve fraternity je taková obdoba menší český diskotéky, akorát s pivem zadara a bez čehokoliv tvrdýho.

Co pro mě ale byla novinka jsou house parties, které se v Čechách moc nevedou. Vypadá to následovně: plnej barák lidí, v jedné místnosti se tancuje, druhé vládnou společenské hry, jinde se bohapustě chlastá co kdo přinesl, na terase se kouří. S postupem času se čím dál víc dbá na pravidlo "No shoes, no shirt, no problem". Ozone house prostě musíte milovat...

Jinak, za společenské hry se tu nepočítá scrabble nebo člověče, ale beerpong a flip-cup. K oběma potřebujete stůl a spoustu kelímků s pivem. Kolikrát se hodí i igelitová plachta na zemi, a k libůstkám jako "Slap&něco-co-jsem-nerozuměl" by bodla i pláštěnka. Mezi ty klidnější hry pak patří Twister a milion karetních.

Bohužel každá party musí jednou skončit. O to se tu bohužel dost často stará campus safety, banda týpků v autech a na kolech, kteří jsou přes den příjemní, ale po setmění začnou čmuchat a hledat kterou akci by tak mohli rozehnat... Na druhou stranu, mají k tomu důvod. Polovině kampusu ještě nebylo 21 a podle nových pravidel je dokonce zakázané mít tvrdý alkohol. Těžko říct co je k tomu vedlo, můj tip je nedávný žebříček z Princeton Review, zmiňující Union College jako 13. nej party školu ve státech (už máme i trička). Nám to ale nezkazí...

První týden v Americe

Přišel čas přisypat sem trochu obsahu. Dnes večer se nic moc neděje, poprvé od doby co jsem dorazil. Když se nepilo, tak se tancovalo a když ani to ne, kecalo se a hrály se mezinárodní hry. Tímhle tempem tu uběhl první týden. V době kdy tohle začínám psát je to přesně 7 dní od doby, kdy jsem se na letišti JFK v Novém Yorku vyrovnával s totálně rozsezeným zadkem a čekal na svůj spoj do Albany. Mnohé se od té doby změnilo.

Například sem se už kompletně dostal ze stavu zvaného "Jet lag". Je srandovní pozorovat co se s člověkem stane když zažije 30-ti hodinový den a rozhodí si vnitřní budík. Anglická wikipedie u jet lagu uvádí 5 hlavních symptomů, já si zažil 4 z nich (depresi sem neměl). Další věc, která na českého prvocestovatele čeká je kulturní šok. Já například nevěřím, že se v restauraci platí hozením požadovaného obnosu na stůl po cestě ven. Na tohle si budu dlouho zvykat dlouho, a doufám že mě nenapadne to udělat za rok v Praze.

Kdybych měl zvolit jedno slovo které pro mě teď dřív než jindy symbolizuje Ameriku, zvolil bych "jídlo". Okolo toho se tu točí úplně všechno. Nutno dodat že porce jsou solidní. Jídelna v kampusu je ve stylu sněz-co-zvládneš, jeden den nás pozval na večeři prezident školy, druhý den zase hostitelské rodiny z kostela. Uvítací koš byl prakticky ochutnávka místních sladkostí a slaností. Než jsme se mohli pustit do série přednášek o našem fungování na americké půdě, šli jsme se nadlábnout a v obchodě má průměrně velké balení bonbonů asi kilo a půl. Dalo by se takhle pokračovat dál, jmenované ale na celkem přesný obrázek stačí. Nově příchozí student prý přibere průměrně okolo 5ti kilo, což je asi tolik jako vážil můj včerejší oběd na pouti. Jen když se to tu přežene, člověk pak jezdí po Wal-martu na speciální kárce a nevejde se mezi regály.

Toliko k týdennímu zhodnocení pobytu. Co říct dál? Snad jen že jsou tu na nás zatím hodní, tak uvidíme jak dlouho jim to vydrží. Já teď půjdu shánět fotky, abyste mi věřili až vám příště povím jak luxusně si tady žijeme.

Jak se dostat do Ameriky

Nemá smysl psát, že jsem se nejdřív přihlásil na písemku z angličtiny. Nebudu psát ani jak jsem byl na ústním pohovoru a jak mi přišel zvací dopis. Budu psát o tom jak jsem si zpříjemnil několik večerů vyplňováním hromádky formulářů. Varování, tady se nezasmějete...

Bylo by príma, kdyby tyhle kecy někomu mohly posloužit a třeba konkrétně mým následovníkům v oboru výměnného studentování. Zkusím sem proto shrnout některé zážitky a zkušenosti z boje, kterým žádost o vízum rozhodně byla.

Jak taková žádost tedy probíhá, a jak se dá stihnout během pár dní a nezabít tím měsíc? Tady je pár tipů k oficiálnímu postupu http://czech.prague.usembassy.gov/cons_day.html

1. Jen pro úplnost: Bude třeba si opatřit tyhle formuláře: DS-156, DS-157 (větsinou), DS-158, a úplně nejdůležitější DS-2019.
   
2. Na začátku se ujistěte že máte kreditku(debetku) odblokovanou pro platby po internetu. Během procesu Vám to ušetří pěkných pár dní čekání.
3. Pusťte se do vyplňování formulářů. Je tam pár věcí, u kterých jsem si nebyl moc jistý, ale všechno se dalo nějak dohledat. Tohle určitě pomůže: http://www.immihelp.com/visas/ds156.html
4. Zaplaťte si SEVIS, a zaplaťte ho kartou přes net. Je tam sice možnost platit šekem přes Western Union banku, ale v Čechách tu službu v současnosti nepodporují. Nebo to zkuste jako ja, nakonec to stejně zaplaťte kreditkou a alespoň si povezete cash.
5. Nakonec si zařiťte rande, doplaťte věci za vyřízení víza, a doneste všechno podle seznamu na ambasádu.

A nebojte. Na ambasádě jsem měl štěstí na příjemný lidi a všechno bylo úspěšně vyřízeno během chvíle. Přihodím ještě poslední doporučení: po úspěšné, a vlastně i neúspěšné návštěvě se zastavte v parádním irském pubu J.J. Murphy's. Ten najdete kousek pod ambasádou, na rohu u Karmelitské.

Takže přeju hodně štěstí s žádostí o vízum. Je to opruz ale bude to určitě stát za to.

První vlaštovka

Je to tady. Mělo to pro mě klasický průběh. Vždycky nejprve odmítám a nadávám, jen abych postupem času otočil a přidal se ke stádu. Bylo to tak s Twitterem i Facebookem. Bránit se blogování mi vydrželo asi nejdéle.

Všechno je ale jinak: Přihlásil jsem se na roční studijní pobyt do Ameriky. Teď abych si začal zapisovat všechny svoje nové zážitky. A jelikož deníček jsem si nikdy nepsal, bez blogu to asi nepůjde.

V rámci úvodního příspěvku budu držet množství obsahu na minimu a počkám až budu mít co sdělit. Příště se třeba rozepíšu o prvním skutečně tvrdém světu s byrokracií, a sice o žádosti o roční vízum.

Peace out