První týden v Americe

Přišel čas přisypat sem trochu obsahu. Dnes večer se nic moc neděje, poprvé od doby co jsem dorazil. Když se nepilo, tak se tancovalo a když ani to ne, kecalo se a hrály se mezinárodní hry. Tímhle tempem tu uběhl první týden. V době kdy tohle začínám psát je to přesně 7 dní od doby, kdy jsem se na letišti JFK v Novém Yorku vyrovnával s totálně rozsezeným zadkem a čekal na svůj spoj do Albany. Mnohé se od té doby změnilo.

Například sem se už kompletně dostal ze stavu zvaného "Jet lag". Je srandovní pozorovat co se s člověkem stane když zažije 30-ti hodinový den a rozhodí si vnitřní budík. Anglická wikipedie u jet lagu uvádí 5 hlavních symptomů, já si zažil 4 z nich (depresi sem neměl). Další věc, která na českého prvocestovatele čeká je kulturní šok. Já například nevěřím, že se v restauraci platí hozením požadovaného obnosu na stůl po cestě ven. Na tohle si budu dlouho zvykat dlouho, a doufám že mě nenapadne to udělat za rok v Praze.

Kdybych měl zvolit jedno slovo které pro mě teď dřív než jindy symbolizuje Ameriku, zvolil bych "jídlo". Okolo toho se tu točí úplně všechno. Nutno dodat že porce jsou solidní. Jídelna v kampusu je ve stylu sněz-co-zvládneš, jeden den nás pozval na večeři prezident školy, druhý den zase hostitelské rodiny z kostela. Uvítací koš byl prakticky ochutnávka místních sladkostí a slaností. Než jsme se mohli pustit do série přednášek o našem fungování na americké půdě, šli jsme se nadlábnout a v obchodě má průměrně velké balení bonbonů asi kilo a půl. Dalo by se takhle pokračovat dál, jmenované ale na celkem přesný obrázek stačí. Nově příchozí student prý přibere průměrně okolo 5ti kilo, což je asi tolik jako vážil můj včerejší oběd na pouti. Jen když se to tu přežene, člověk pak jezdí po Wal-martu na speciální kárce a nevejde se mezi regály.

Toliko k týdennímu zhodnocení pobytu. Co říct dál? Snad jen že jsou tu na nás zatím hodní, tak uvidíme jak dlouho jim to vydrží. Já teď půjdu shánět fotky, abyste mi věřili až vám příště povím jak luxusně si tady žijeme.